Svatební a portrétní fotograf
Nefotím „umělé emoce“, „atmosféru“ ani „příběhy duší“. To jsou přesně ty fráze, u kterých mi začne cukat oko.
Já fotím vás. Skutečný lidi, ne ideál z katalogu.
Jo — občas mrknu na inspiraci. Klidně i na Pinterest, někdy i na konkrétní pózy. Ne proto, abych je kopíroval, ale abychom měli směr a nemuseli stát jak tvrdý Y.
Fotky retušuji. Něco uberu, něco smažu, bordel v pozadí zmizí. Ale realitu nehladím do plastu. Máte vypadat dobře, ne jako někdo úplně jiný.
Nesnáším kýč, nejedu podle šablon a jakmile se přestanete hlídat, začnou vznikat ty správný fotky.
Výsledek? Fotky, ve kterých se poznáte.
Ne hezký cizí obrázky — ale vaše.
Co si s váma můžu prožít?
Upřímně? Klidně celej život.
Můžeme začít párovým focením nebo maturákem, kdy jste mladý, zamilovaný a svět je ještě jednoduchej. Pak spolu rostete, měníte se — a jednoho dne prásk, svatba.
Za chvíli dorazíte znovu. Těhotný. O pár měsíců později už vezete na focení ten malej uzlíček, kterej vám převrátil život naruby.
A pak chodíte každej rok. Ne proto, že „se to má“, ale protože nechcete jednou doma vysvětlovat, proč z některých let nemáte žádný fotky. A ne, nejde jen o ty při západu slunce — jde o to, že ten čas prostě nechcete nechat zmizet.
A víte co?
Přesně tohle na focení miluju.
Co ještě fotím?
Portréty
Nechci z tebe udělat někoho jinýho. Jen vytáhnu to, co tam už je.
Glamour
Sexy klidně. Trapný nikdy. Všechno v míře, co je ti příjemná.
Těhotenské focení
Břicho roste rychleji, než si myslíš. Fotky zůstanou.
Ahoj, já jsem Michal
Nejsem rodilej fotograf.
Všechno to začalo úplně obyčejně — chtěl jsem mít hezčí fotky než ty z mobilu. Nic víc. Tak jsem si koupil foťák. Protože v tu chvíli mi to přišlo jako logickej krok.
Jenže realita? Ta byla úplně jinde 😄
Fotky křivý, rozmazaný, bez nápadu. A manuál… ten měl víc stránek než román Hledání ztraceného času. Upřímně — mohl jsem to tehdy klidně vzdát. Měl jsem k tomu dost důvodů.
Ale neudělal jsem to.
Něco mě na tom drželo. Možná vztek, možná zvědavost… možná ten pocit, že jednou to prostě musí vyjít. Tak jsem zkoušel dál. Kazil jsem jednu fotku za druhou. Mazal, začínal znova, hledal, tápal.
A postupně… to začalo dávat smysl.
Nešlo o techniku. Nešlo o foťák. Šlo o ten moment — když si uvědomíš, že zachycuješ něco, co už se nikdy nebude opakovat. A najednou víš, že přesně tohle chceš dělat.
Fotografem se nerodíš. Fotografem se staneš ve chvíli, kdy to nevzdáš.
A jo… pořád mě to baví. Možná víc než kdy dřív.
