Jak to začalo a kdo jsem
Jsem
Jsem normální chlap s foťákem, kterej má rád lidi, humor a věci bez přetvářky.
Nefotím proto, že „se to má“, ale proto, že mě fakt baví být u toho, když se něco děje.
Nejsem typ fotografa, co vás bude dirigovat jak na spartakiádě.
Spíš vás nechám být, občas něco navrhnu… a zbytek nechám přirozeně plynout.
A když se u focení zasmějeme?
Tak je to přesně ono. Právě tehdy vznikají ty nejlepší fotky.
Focení beru vážně.
Ale sebe ne.
A myslím, že právě v tom je ta rovnováha.
Nejsem rodilej fotograf. Nikdy jsem neměl sen stát se fotografem a rozhodně jsem jako dítě neběhal s foťákem kolem krku.
Upřímně — kdyby mi někdo tehdy řekl, že budu jednou fotit lidi, asi bych se jen pousmál a nevěřil tomu.
Všechno to začalo úplně jednoduše — chtěl jsem mít hezčí fotky než ty z mobilu.
Tak jsem si koupil foťák. Protože přece… to dává smysl.
Nedávalo 😄
Realita byla jiná. Fotky křivý, rozmazaný, bez nápadu. A manuál měl víc stránek než román Hledání ztraceného času.
Pamatuju si ten pocit — že se snažíš, ale ono to prostě nejde tak, jak sis představoval.
Jenže někde mezi první dovolenou, kávou na pumpě a těma všema nepovedenejma pokusama se něco zlomilo.
Začalo mě to bavit. Ne proto, že by mi to šlo… ale protože jsem v tom najednou něco cítil.
Začal jsem zkoušet, kazit, mazat a znovu začínat. Pořád dokola.
A postupně jsem začal chápat, že fotka není jen obrázek. Je to vzpomínka. Pocit. Okamžik, kterej už se nikdy nebude opakovat.
Fotografii jsem se neučil ve škole. Učil jsem se životem.
Metodou pokus–omyl. A že těch omylů bylo dost.
Ale právě díky nim jsem si k tomu našel vlastní cestu.
Dneska nefotím proto, že „umím fotit“.
Fotím proto, že mě baví zastavit čas. Zachytit něco, co má pro někoho hodnotu — i když je to třeba jen malý, nenápadný gesto nebo pohled.
A možná právě proto věřím, že dobrá fotka nemusí být dokonalá.
Stačí, když je opravdová.
Jestli hledáš fotografa, co si na nic nehraje a ví, že ty nejlepší momenty se nedají naplánovat… tak si asi budeme rozumět. 😄
Fotím od roku 2018.
Ne proto, že bych musel… ale proto, že mě to fakt baví.
Nejvíc mě to táhne k portrétům. K lidem, výrazům a momentům, kdy se na chvíli přestane hrát na dokonalost.
Právě tam to pro mě začíná být opravdový.
Minulej rok jsem si poprvý střihnul i setkání fotografů a modelek z Ústeckého kraje.
Žádná uzavřená parta, žádný „jen pro vyvolené“. Prostě akce, kam mohl přijít kdokoliv.
Jo, klidně i ty 🙂
A víš co? Mělo to smysl. Lidi se potkali, fotili, poznali se… a přesně o tom to pro mě je.
O sdílení, o zkušenostech, o tom nebýt na to sám.
Jak to vypadalo? Mrkni na můj Instagram @sm_michal.
Když zrovna nefotím, dost pravděpodobně sedím u počítače a hraju hry.
Protože si nebudem lhát — někdy je potřeba vypnout hlavu víc než ladit další preset.
Fotím lidi.
A snažím se, aby to bylo přirozený, v pohodě a hlavně příjemný zážitek.
